Červenec 2009

Manly Dam

26. července 2009 v 5:12 Austrálie
V sobotu jsme se sešli s Jirkou a Martinou na Manly Dam (přehrada Manly). Jirka jezdil na kole a my s Martinou jsme se vydali asi na 8km okruh okolo přehrady. Michal odjel surfovat na pláž. Sešli jsme se poté na Manly a že si dáme něco lehkého k jídlu.....skončili jsme v sea fast foodu s krabicí plnou smažených mořských potvor a hranolek. Těžko nám bylo ještě večer, aspoň jsme nemuseli vařit večeři.

Šly po nás divoké husy.

V neděli máme zataženo a občas poprchává, takže jsme se věnovali jako správní Australani nákupům. Koupila jsem si běžecké boty, že budu jakožto nezaměstnaná alespoň běhat po okolí.
Změřili mi nohy na speciálním přístroji, potvrdili, že je mám lehce atypické a přinesli několik typů. Samozřejmě že nejlépe mi seděly ty nejdražší a navíc ještě měli jen růžové..... Takže běhat opravdu musím, když už mám takové pěkné botky.

A taky jsme přikoupili nové ryby. Během naší dovolené se o ně staral André a dvě jeho péči nepřežily. Plave nám v akváriu nově šestičlené hejno žlutočerných mečovek a další tři pancéřníčci. Nafotit kvalitně se mi je zatím nepovedlo.

Vanuatu 5.7. - 19.7. 2009

20. července 2009 v 5:35 Vanuatu
Včera jsme se vrátili po dvou týdnech z ostrovů Vanuatu v Jižním Pacifiku. Zážitků máme víc než dost, pokusím se je níže popsat den po dni. Na úvod všeobecný dojem z ostrovů.

Podle jedné z anket žijí na Vanuatu nejšťastnější lidé na světě. Téhle anketě beze zbytku věřím. Lidé v Česku jsou občas milí, lidé v Austrálii jsou často milí a lidé na Vanuatu jsou moc moc moc milí a to pořád a všude. Čím odlehlejší a chudší vesnička, tím srdečněji se s vámi zastaví uprostřed džungle na kus řeči, nabídnou něco z místních políček. Nic podobného jsem jinde nezažila a kromě krásné přírody jsou hlavně Ni - Vanuatu, domorodí obyvatelé, důvodem, proč se chceme v budoucnu na Vanuatu ještě vrátit. Ostrovů na prozkoumání je více než dost, my jsme stihli letem světem projet dva. Efaté s hlavním městem Port Vilou a Tannu s hlavním městem Lenakel.

Tak a teď hezky popořadě, jak jsme se měli.


5.7. Neděle: Přílet do hlavního města Port Vila na ostrově Efaté.

Na letišti nás čekal Ito Noel, majitel Emman Imalo Motelu kousek od "centra" města. Sympaťák od pohledu, ubytování podle očekávání a hurá na pozdně odpolední prohlídku města. Mírně bloudíme a potkáváme Jasona, který se nám stane průvodcem na cestě z práce. Port Vila je v průvodcích popisována jako jedno z nejkrásnějších měst Pacifiku. Názor si udělejte z fotek. Nic extra zde k vidění není, snad kromě promenády při pobřeží.

Australani vesele staví moderní haluzny pro banky, supermarkety, duty free shopy a samozřejmě luxusní resorty a hotely, aby se měli kam jezdit rekreovat. Číňané spolu s Australany také vlastní drtivou většinu obchodů, ubytoven, hotelů a restaurací.

Západ slunce na promenádě.
Jeden z luxusních resortů v zálivu na ostrůvku Iririky.




6.7. Pondělí: Trh

Nejlepším zážitkem pro nás byl trh, který se koná každý den kromě neděle.Exkurze po tržnici, pro Čecháčka exotika. Pod stoly se zbožím sedí, leží, spí na rohožích ženy s dětmi a často je problém něco od nich koupit, protože se dobře baví a zákazníky moc nesledují.
Michal s kokosem v ruce přemýšlí, na jaký způsob by šel upravit kaloň.

Kromě prodeje ovoce, zeleniny, ryb, mušlí a dalších výrobků je část marketu vyhrazena jakýmsi "restauracím". Plynový dvojvařič, škopky na mytí nádobí, stůl a židle ale hlavně vynikající jídlo. Jedli jsme zde často a dosytosti všechno možné i nemožné. Počáteční předsevzetí "budeme pít jen balenou vodu, jíst jídlo ve spolehlivých restauracích a jen ovoce se šlupkou, žádnou čerstvou zeleninu" vzalo za své hned druhý den. A naše žaludky přežily bez problémů.

Takhle jsme nedopadli ani jednou. Nejspíš je zmohlo pití kavy, kterou jsme jaksi zapomněli ochutnat.
Až se mu dělají boule za ušima.
7.7. a 8.7. středa, čtvrtek: Prší prší jen se leje............

..................a Michal lehce ochořel. Dva dny trávíme zalezlí na pokoji, ohříváme konzervy, čteme letáky a chodíme spát se slepicema. Denní režim se nám upravil podle délky zdejších tropických nocí. V 17h je tma, po 19h jdeme spát a ráno po šesté po rozednění vstáváme.

9.7. čtvrtek: Mele Cascades

Počasí se umoudřilo, Michalovi otrnulo a konečně vyrážíme mimo město. Stopneme si autobus, což je jakékoli větší auto s velkým červeným B u poznávací značky a jedeme na vodopády. Cesta k nim vede přes zahradu s kaskádami.
Cesta k vodopádům. Díky dešťům je aspoň dostatek vody aneb všechno zlé je pro něco dobré.

Cestou z vodopádů se stavíme na Mele beach a za odlivu se brodíme na blízký Hideaway Island. Dobře se najíme, šnorchlujeme a okukujeme mořské potvory. Já asistuji místní holčině v lovení ježovek. Najdu jednu obří a ona mi pak na oplátku hledá hvězdice.



10.7. pátek: Odlet na ostrov Tanna

V pátek dopoledne jsme nakoupili jídlo, prošli trhy a odpoledne nasedli do letadla směr Tanna. Tento ostrov leží asi 40 minut letu na jih. Na letišti nás vyzvedl průvodce Moris, nasedli jsme do dodávky, jejíž korba se brzy zaplnila snad dvaceti dětmi s rodiči. Přes dvě hodiny jsme jeli po bahnité cestě plné výmolů přes celý ostrov. Projížděli jsme za tmy řekou pod sopkou, což bylo samo o sobě docela dobrodružné.

Bydlení jsme měli zamluvené v Sunrise Bungalows, které stojí na útesu v JV části ostrova, kde se moc turistů nevyskytuje. Bungalow jsme měli s vlastní sprchou (studenou) a záchodem. Spali jsme pod moskytiérou, sedávali na terase s výhledem do džungle a chodili spát po osmé, jelikož potom se vypnul generátor a bylo po proudu.

Výhled od jídelny.
11.7. Sobota: Port Resolution a hot springs

Celý pobyt na ostrově nám přálo počasí, sluníčko, žádný déšť. Druhý den jsme se vydali pěšky po pobřeží a džunglí prozkoumat okolí. Cestou jsme potkávali místní, jak jinak, než přátelské. Na plážích jsme byli sami, koupali se a šnorchlovali.

Port Resolution. Tady pristal James Cook se svoji lodi Resolution (Rozhodnutí).
Kokosový háj.

Tenhle drobeček, tati, to je banyan. Podle odhadu místních starý tak 30 let.
V Sulphur Bay (Sírová zátoka) jsme viděli první známky sopečné aktivity. Moře se na některých místech doslova vaří a když nohu zaryjete na pláži hlouběji do písku, popálíte se. Z útesů vystupují smradlavé sírové výpary a taky pára. Čím víc výparů, páry, vařící vody, tím aktivnější sopka, Mt. Yasur.
Naše průvodkyně Katrin mě pro štěstí pomalovala mazlavou barvou.
12.7. Neděle - Na sopce Yasur

V neděli dopoledne jsme šnorchlovali na pláži a po dobrém obědě vyrazili s naším průvodcem Morisem pěšky na sopku Mt. Yasur. Cesta trvala přes dvě hodiny a rychle nám utekla díky Morisovu povídání o místní krajině, lidech a jejich zvycích.

Nejzajímavější se mi zdál tzv. Cargo cult či také John Frum cult (Kult nákladu či Kult Johna Fruma). Lidé ve vesnicích kolem Sulphur Bay nejsou jako drtivá většina obyvatel Vanuatských ostrovů křesťané, ale uctívači zvláštního kultu či náboženství a to od druhé světové války. V jednu dobu kotvilo v tomto tropickém ráji na sto amerických válečných lodí a pobývalo tam na sto tisíc vojáků. S nimi přišlo na ostrovy bohatství, spousta dosud nevídaných věcí. Žádný div, že když se armáda po válce stáhla, zůstala tu žít v podobě "cargo kultů". Kazatelé "cargo kultů", nazývaní messengeři, prorokují návrat lodí s bohatstvím, které lidu Tanny pošle Jon Frum, do nějž se převtělilo staré božstvo. Kult Jona Fruma, který vznikl asi z výrazu John from America, je dodnes živý. Jeho vyznavači jsou dokonce zastoupeni v parlamentu. Za svůj symbol si zvolili červený kříž, který vídali na vojenských sanitkách na ostrově Efate (www.hn.ihned.cz).

Samotná sopka Mt. Yasur měří pouze něco málo přes 300m, ale její neutuchající sopečná aktivita z ní dělá pravého obra. Místní věří, že v sopce sídlí bohové a pokud sopka ničí vše kolem sebe, vypraví se zástupci vesnic s obětními dary, které je nutné vhodit do kráteru. Prý se sopka vždy uklidní.

K úpatí jsme dorazili ve čtyři hodiny odpoledne a Moris nás při výstupu ke kráterům poučoval: sopka je co tři měsíce sledována francouzskými vědci, od ledna letošního roku je velice klidná. Na moje otázky, zda se nám nemůže nic stát (četli jsme o úrazech turistů na netu), odpověděl: " když bude velká exploze, nepanikařte, stůjte a pozorujte létající lávové kameny a na poslední chvíli uskočte, když na vás poletí. Ale nebojte se, dneska je sopka velice klidná. A já navíc znám nejbezpečnější místo, dělám průvodce už dlouho". Uklidněni jeho slovy jsme vyšplhali nahoru a ohromil nás pohled do kráterů (celkem tří). Pořádně činný je ale jen jeden kráter. Koukali jsme jak tam dole prská láva, občas vylítla malá sprška kamenů. Jsme tu jen my tři.

Moris povídá, že se vydáme na trasu kolem kráterů. Vydáváme se na obchůzku a Moris se zastavuje se slovy: " Tohle je nejbezpečnější místo na sopce, sem láva nelétá. Támhle naproti je to místo, kde vloni spadla láva na Francouzku. Já jsem jí řikal - nepanikař, stůj a koukej. A ona panikařila, hýbala se no a ono jí to bacilo do nohy. Moc ošklivě. Stejně tak ten Vietnamský turista. Ten byl tak vyděšený, když kolem nás lítaly balvany lávy, že se ke mě přilepil a když na nás jeden kamen letěl, tak jsem do něj musel strčit, aby nás nezasáhl. Tak moc byl vyděšený." Po tomhle proslovu se Moris posadil na okraj kráteru a koukal do něj. My jsme nevěděli, jestli máme začít brečet a utíkat nebo se smát a zůstat. Ale nic se pořád nedělo, dole to jen trochu prskalo., přesně jak jsme si představovali.

A najednou se země zatřásla, vylítly balvany a vyrazil kouř. Mě se zastavilo srdce a Michal se na mě podíval takovým zvláštním pohledem. Moris pořád zíral do kráteru: "Tak to byla taková malá exploze. Teď bude pár minut klid a pak to zase bouchne." Přišli další turisti, i s malými dětmi. No a potom to prásklo............... Stála jsem, nepanikařila, pozorovala padající lávové šutry, jak dopadají těsně pod naše nohy a jeden i za naše hlavy......Moris s radostí a klackem seběhl šťourat do šutru. Michal prohlásil, že to by stačilo a jdeme pryč. Moris pořád šťoural asi 100m od nás do šutru. Turisti se smáli a všude kolem už byla tma. Výbuchy už byly jen takové mírné a pak to zase pořídně prásklo a my práskli do bot.

Ponaučení: neveřtě průvodcům po sopkách, už vůbec ne v rozvojových zemích. Mírná a klidná sopka je v jejich pojetí úplně něco jiného než ve vašem. A aktivní sopka je opravdu aktivní a nevypočitatelná. Příšte leda na Komorní Hůrku.

Blížíme se k sopce.

První pohled do kráterů.

Moris relaxuje.
Michal je v klidu, pořád to jen tak prská.

Mini výbuch, takové malé bouchnutí. Už si umíte představit, jak to asi vypadá, když to pořádně práskne? Fotky nemám, jaksi jsem neměla nervy fotit. Máme akorát video. To časem přidám.
13.7. Pondělí: Relax

Nějak jsme druhý den cítili potřebu poklidně stráveného dne. Po ránu malá procházka do Shark Bay, kde se v červenci shromažďují desítky žraloků. Bohužel asi se jim zrovna nechtělo a pluli někde jinde. Po cestě jsme vylezli na bungalow postavený na banyanu a zbytek dne strávili na pláži.

14.7. Úterý: Kastom dances (Custom dances, tradiční tance)

V bungalowech kromě nás bydlel už jen jeden starší švýcarský pár, s kterým jsme se setkávali u snídaní a večeří a vedli dlouhé rozhovory. Ráno nám povídali, že jdou s Morisem do jedné vesnice poblíž sopky podívat se na tradiční tance místních obyvatel. Rádi jsme se připojili a zažili nezapomenutelný den. Navštívili jsme vesnici Etapu, kde vládne "Chief Jack". Bylo úžasné sledovat mužské a ženské tance a potom si s tanečníky povídat. Tak trochu jsem jim záviděla a nechtěla věřit, že tomu není tak dávno, co si jejich předci pochutnávali na lidském mase.

Tance vyprávějí historii a legendy spojené s lidmi ve vesnici a liší se provedením od vesnice k vesnici v rámci ostrova a samozřejmě jsou úplně odlišné na jiných ostrovech. Např. legenda o boji muže proti obru, historie lovu domorodců Australany a jejich otročení na plantážích v Queensladu, příprava pole na úrodu, úcta bohu, který sídlí v sopce apod.

Muži z vesnice Chiefa Jacka. Normálně nosí šortky a tričko, mluví plyně anglicky nebo francouzsky a je s nima velká sranda.
Ženy z vesnice Chiefa Jacka.


Ženy ze sousední vesnice, malby na obličeji, oblečení i způsob tance jsou jiné.
15.7. Středa: Odjezd do Port Vily

Po snídani jsme se vydali na cestu přes celý ostrov. Tentokrát už za dne a bez deště, takže jsme měli možnost vidět velkou část ostrova a sopku i zdálky. Pár hodin jsme strávili v hl. městě Lenakelu a poté odletěli zpět do Port Vily.

Lenakel
16.7. čtvrtek: Korálový útes v přímém přenosu
Ve čtvrtek jsme si užívali pravého tropického vedra na pláži ostrova Hideway Island. Šnorchlování nemělo chybu, nejlepší viditelnost, jakou jsem kdy zažila. Voda jako kafe, dobré jídlo, minimum turistů. Odpoledne jsme nakupovali suvenýry a skvěle se najedli na trhu.


17.7. pátek: Návštěva muzea a Mother´s day

Dopoledne městem procházel hlučný průvod žen, které slavily Den matek. Po průvodu následovala párty u muzea, do kterého jsme měli namířeno. Muzeum je plné etnických oděvů a doplňků ze všech ostrovů Vanuatu. Průvodce se nám intenzivně věnoval a vysvětlil význam každého předmětu. Na hudební nástroj z bambusu jsme si spolu zahráli Kočka leze dírou a taky místní náboženskou píseň.

18.7. Pátek: Kolem ostrova Efaté
Najali jsme si na celý den "autobus" , řidiče nám dělal Tom a jelikož neuměl moc dobře anglicky, zajel si pro kamaráda Mosese, který nám dělal průvodce. Z Mosese se vyklubal nejlepší Vanuatský sprinter. Vyprávěl nám o tom, jak běžel v jednom rozběhu s Boltem na loňské olympiádě v Pekingu: " Byl na dráze vedle mě. Po startu už jsem mu viděl jen záda a doběhl pět metrů za ním."

Jízda kolem ostrova nás zklamala. Všude plantáže kokosových palem, pastviny pro dobytek a když už džungle, tak totálně porostlá invazivní rostlinou, která jako koberec přikryje úplně všechnu ostatní zeleň.

Nebýt Toma a jeho stoletého auta, nebyla by žádná sranda. Vyjeli jsme z Port Vily na západ a asi po 10km dojeli k horám. Sjeté pneumatiky nezvládly prudký kopec a brzdy také jaksi nefungovaly, takže nezbylo než elegantně brzdit o svodidlo. Mělo nás hned ze začátku varovat, že si na místě spolujezdce trůnila náhradní pneumatika a na pumpě jsme vyzvedávali hever. Tom zaimprovizoval. Vrátil se zpátky do Port Vily a vydal se na východ, takže jsme z hor potom sjížděli a nemuseli do nich tolik šplhat.

19.7. Neděle: Odlet do Sydney

Odlétáme na Vanuatu

4. července 2009 v 10:46 Vanuatu
Na svatebni cestu odletame na Vanuatu. Dlouho jsme resili, kam se vydat. Chteli jsme do tepla, ale zase ne jen valeni na plazi, ktereho si v lete uzijeme dost a dost na krasnych plazi v Sydney a okoli. Nakonec nas inspiroval jeden clanek na internetu. Na Vanuatu se da krome snorchlovani, koupani na typickych tropickych plazich, ochutnavani exotickych jidel provozovat i lezeni na jeden druh obriho stromu - banyan (fikovnik), vystup na cinnou sopku Yasur na ostrove Tanna, pochod lavovymi poli, navstevu domorode vesnice a dalsi veci, ktere popisu po navratu cca za 14 dni.

Vanutu, ostrovy sopečného původu s mnoha dodnes činnými sopkami, se rozkládají v Melanésii, v jižním Pacifiku, 1700km na východ od Austrálie. Republiku Vanutu tvoří 82 ostrovů, z nichž největší jsou Espiritu Santo, Malakula, Efate (s hlavním městem Port Vila), Erromango, Ambrym, Tanna, Pentecost, Epi, Aoba, Vanua Lava, Gaua, Maewo, Malo, a Anatom.


Ostrovy byly osídleny pravděpodobně lidmi z Papuy - Nové Guinei před 3000 lety , kolonizovány společně Francouzy a Brity v průběhu 18. století. Až do vyhlášení nezávislosti v v roce 1980 nesly název Nové Hebridy. Angličtina a francouzština jsou ostatně dodnes, vedle domorodého jazyka Bislama, úředními jazyky. Dnes žije na ostrově asi 250 tisíc potomků původních obyvatel.



Svatba

4. července 2009 v 8:37 Austrálie
4.7.2009 Sydney